Literatura v období klasicismu

21. prosince 2011 v 13:11 | alri |  Světová literatura

KLASICISMUS

Klasicismus se vyvinul v 17. století v Evropě. Stejně jako renesance zaznamenal návrat k antice (Řecku i Římu). Rozdíl byl však v tom, že klasicističtí umělci nevnímali antiku jako něco živého, něco, co se znovu obrozuje, ale pouze jako minulost. Proto je původně z klasicismu cítit nostalgie.
Velmi byl kladen důraz na rozum jako nástroj lidského poznávání. Výrazná zde byla snaha o pravdivou charakteristiku doby.
Velice důležitá byla také estetika (z ní především vznešenost). Proto umělci také často napodobovali přírodu. Tvrdili, že v přírodě je krása.

Krása je v pravdě
Pravda je v přírodě
Krása je v přírodě

V souvislosti s přírodou byl také vytvářen nový systém estetických pravidel a vzorů.
Literatura této doby se dělila na vysokou a nízkou literaturu, přičemž se mísení žánrů (jako to bylo za renesance) nepřipouštělo. Rovněž se vytvářely různé literární typy (lakomec, ctná žena apod.)

VYSOKÁ LITERATURA
Sem patřila tragédie, óda nebo epos. Mezi tématy převládala převážně historie, antika a mytologie. Řešily se tragické konflitky a vnitřní rozpory hrdiny, který pocházel v vysoké společnosti. Díla byla psaná vznešeným jazykem.

NÍZKÁ LITERATURA
Sem patří např. komedie, bajky, satyry a písně. Tématy byly obyčejné denní záležitosti. Hrdina pocházel z nižší společnosti. Díla byla psána hovorovým jazykem.

DRAMA V KLASICISMU
Klasicismus hodně stavěl na pevných řádech a pravidlech. Nejpatrnější je to v dramatu, kde byl vytvořen tzv. zákon tří jednot - místa, času a děje. Dramata byla psána ve verších a dodržovaná musela být i jejich kompozice (vzor pocházel z antiky):
  1. expozice (určení postav, prostředí, výchozí situace)
  2. kolize (dochází k zauzlení děje)
  3. krize (vrcholný moment, kdy už není možné odvrátit střet)
  4. periferie (dochází k náhlému obratu v ději)
  5. katastrofa (vyřešení konflitku s tragickým rozuzlením).

NEJVÝZNAMNĚJŠÍ PŘEDSTAVITELÉ

Pierre Corneille(1606-1684)
Napsal 33 her, ke kterým připojil i rozsáhlý kometář. Corneille také příležitostně psal milostné a oslavné verše a překládal z latiny. Jeho nejvýznamnějším dílem je Cid.
Jedná se o veršovanou tragikomedii o 5 jednání. Vznikla na motivy hry Cidovo mládí. Je to drama o lásce a cti, zdůrazňuje velikost a cenu oběti. Děj se odehrává v Seville v polovině 11. století. Dílo je psáno veršovaným alexandrinem. Narozdíl od jiných klasicistických dramat je porušena jednota místa, času a děje. Z tohoto důvodu se vedly spory o kvalitě díla.
Jean Racine(1639-1699)
Racine byl další z významné trojice francouzských klasicistických dramatiků (Moliere, Corneille). Psal převážně tragédie (komedii napsal pouze jednu). Náměty čerpal z antiky. Jeho nejvýznamnější dílo je hra Faidra, jejíž děj se odehrává ve starém Řecku.


Molière (1622-1673)
Zakladatel klasicistní komedie. Molièrovy hry řeší aktuální problémy jeho doby, které však mají nadčasovou platnost. Typický je pro ně živý jazyk.

Nejznámnější je hra Lakomec o pěti aktech, která se odehrává v Paříži ve druhé polovině 17. století. Autor se inspiroval Komedií o hrnci od Plauta. Hlavní postavou je lakomec Harpagon, který bohatne především lichvou. Je to bezcitný sobec, který ztrpčuje život svým dětem i svému služebnictvu. Harpagon je typický člověk, který je zotročován penězmi, jeho lakota ho dokonce připravuje i o blízké lidi a narušuje jeho mezilidské vztahy. Pro hru jsou typické vtipné zápletky, živé dialogy a výborně propracovaná psychologie postav. Dodržuje jednotu místa, času a děje, je však psána v próze, což porušovalo tehdejší zvyklosti.

Dalšími hrami jsou např. Tartuffe, ve které Moliére kritizuje pokrytectví, které se skrývá za rouškou náboženství, a Zdravý nemocný, která je napsána jako kombinace komedie a baletu (to znamená, že všechny akty jsou uváděny tanečními kreacemi). Moliere ve hře kritizuje hypochodnry, ale i neschopnost a povrchnost lékařů té doby. Záporným postavám dokonce dává charakteristická jména (Diaforius = průjem, Purgon = projímadlo, Belina = podvodnice).



Dalšími významnými autory jsou Francois de la Rochefoucauld a Jean de la Fontaine (bajky).
 


Barokní literatura

17. prosince 2011 v 11:33 | alri |  Světová literatura
BAROKO
Konec renesanse zaznamenal zklamání z nenaplněných ideálů, v této době také probíhaly náboženské války. Tohle vše nakonec vyvrcholilo v krizi pocitu životní jistoty, a tak se lidé nakonec postupně začali navracet k víře v Boha. Tak vzniklo v 16. století baroko.
Slovo baroko je odvozeno z portugalského barroco, což je velká perla nepravidelného tvaru s vypouklými oblinami.
Barokní literatura stále vykazuje znaky touhy po poznání a zároveň j zde snaha propojit nebe a zemi.
V této době vzniká tzv. mystická erotika, v niž je Kristus pojat jako milenec lidské duše.
Barokní díla se vyznačují ostrými kontrasty, dramatičností a drastickým zachycením lidské bolesti a utrpení (na smrt se pohlíželo jako na všední záležitost, dokonce vycházely i takové příručky, jak se na smrt připravit). Objevuje se nadsázka, efekty, detaily, symboly a alegorie.
Charakteristické je používání novotvarů, slovních hříček a dlouhých souvětí (dlouhé věty byly často i v názvu díla, mohlo to vést až k nesrozumitelnosti textu).

PŘEDSTAVITELÉ

  • Španělsko
Ve Španělsku dochází k velkému rozvoji mystické poezie, pro kterou je příznačné dvojí pojetí lásky - duchovní a smyslové. Autoři byli pronásledovaní inkvizicí.

Terézie z Ávily (1515-1582)
Španělská básnířka, zakladatelka třiceti kostelů, členka karmelitánského řádu. Její díla patří k nejvýznamnějším a nejvýraznějším z křesťanské mystiky. Terezie je sepsala především z pedagogického důvodu, chtěla tak naučit své spolusestry praxi vnitřní modlitby a života v řeholní dokonalosti.
Z díla:
  • Život (vlastní životopis)
  • Cesta k dokonalosti (výklad o modlitbě, zvláště o Otčenáši)
  • Hrad v nitru (přirovnání duše člověka k hradu se sedmi komnatami, kterými je potřeba projít, má-li člověk nalézt Boha i sebe)

Jan z Kříže (1542-1591)
Obdivovatel a spolupracovník Terézie z Ávily. Jeho poezie je však ještě mystičtější a složitější než její. Napsal tato tři díla:
  • Za temné noci (podtitul Píseň duše, jež se raduje z toho, že cestou odříkání došla nejvyššího stavu blaženosti, jímž je spojení s Bohem)
  • Duchovní zpěv (podtitul Píseň duše a jejího chotě)
  • Plameni lásky živý (podtitul Píseň duše v niterném milostném spojení s Bohem)

Pedro Calderón de la Bacra (1600-1681)
Psal básně a teologická pojednání. Vytvořil 108 světských her a 73 tzv. autos sacramentales, což je jednotaktová hra s náboženským obsahem.
Jedna z Calderónových nejslavnějších her se jmenuje Život je sen. Zamýšlí se nad otázkou života, lidské existence a svobody. Zdůrazňuje křesťanskou pokoru, ušlechtilost a ideu rytířské cti. Pozemský život je zde chápán jako pouhý sen.

Dalším významným autorem byl básník Luis de Góngora y Argote.


  • Itálie
Baroko je zde spojeno se španělskou okupací. Významnou osobností je Torquato Tasso.


  • Anglie
Baroko se zde rozvíjí až po smrti královny Alžběty. Významnými osobnostmi byli básník John Donne a filozof John Milton (dílo Ztracený ráj)


  • Německo
Mezi německou barokní literaturu patří Friedrich von Spee (1591-1635) se svým básnickým dílem Zdoroslavíček. Jedná se o přírodní lyriku.


Dále pak Hans Jakob Christoffel von Grimmelshausen (1621-1676) s dílem Dobrodružný Simplicius Simplicissimus (Prosťáček nejprostší). Je to román s motivy životního bloudění., který je pojat jako autobiografie prostého člověka, "hlupáčka", jehož život silně ovlivnila 30letá válka.

Dalším významný autorem byl např. Andreas Gryphia


COMMEDIA DELL´ARTE
Jednalo se o dramatickou tvorbu založenou na improvizaci (herci znali jen náčrt děje, výstupy byly proloženy pantominou). Typické jsou pro ni klasické zápletky (např. otec brání dceři ve sňatku) a postavy (např. starý obchodník Pantalone, učený právník Dottore, veselý a zároveň naivní Arlecchino atd.). Každá postava měla svůj typický kostým a masku.

ROKOKO (pol. 18. století)
Navazovalo na baroko, avšak už bez monumentálnosti a citové exaltovanosti. Vyznačuje se hravostí a smyslem pro příjemné stránky života. Mezi oblíbené žánry patří např. galantní epos.
Představitelem je Giovanni Casanova.

Renesance a humanismus

16. prosince 2011 v 11:33 | alri |  Světová literatura
RENESANCE (14. století v Itálii)
Na pokraji vzniku renesance stál stále vzrůstající zájem o Antiku a také změna pohledu na svět a na hodnoty života.
V této době zaznamenaly velký rozkvět vědy, umění, kultura, literatura a filozofie. renesance se vyznačovala bohatou vnitřní členitostí, světonázorovou a uměleckou rozrůzněností. Důraz byl kladen převážně na světskou stránku člověka a lidský rozum, ve středu zájmu stál člověk, narozdíl od středověku, kde se všechno točilo jen kolem Boha.
Jeden z nejvýznamnějších počinů je dozajista vynález knihtisku Johannese Gutenberga (1400-1468), který umožnil zlevnění knih a tím i jejich větší dostupnost i chudčím lidem. Postupně se proměňuje i vnímání textu - hlasité čtení (předčítající a posluchači) stále více střídá tiché čtení (čtenář si čte sám pro sebe).
Významnými osobnostmi této doby byli např. Leonardo da Vinci, Mikuláš Koperník, Galileo Galilei, Giordano Bruno atd.

HUMANISMUS
Je to učenecký, filozofický a historický proud, který sezabýval studiem, výkladem a napodobením antické slovesnosti. Je to vlastně takový způsob pohledu na svět. Základem studií byl člověk - zdůrazňoval lidskou důstojnost, schopnosti a vlastnosti, rozumové jednání i právo každého člověka na svobodné rozhodování. Úzce s ním souviselo zesvětštění církve.

JAZYKY A LITERATURA
Základem humanismu byla znalost jazyků - převážně latiny. Dále byla důležitá řečtina a hebrejština.
Pozornost byla věnována i literatuře antického Říma. Velkou módou se stale episolární literatura (umění psaní dopisů) a psaní dialogů (své spisy psali v dialozích i vědci)
Později se začala prosazovat i literatura v národních jazycích. V tomto směru měly velký význam překlady bible.
Objevuje se drama, v lyrice sonet, populární je také villonská balada, pitareskní román, novela a esej.

PŘEDSTAVITELÉ

  • Itálie
Hlavním centrem italské renesance byla Florencie. Nejvýznamnější osobnosti byli Dante Alighieri, Francezco Petrarca a Giovanni Boccaccio.

Dante Alighieri (1265-1321)
Jeho dílo bylo ovlivněno jeho životní, avšak nenaplněnou, láskou Beatricí. Jeho nejvýznamějším dílem je Božská komedie.
Tuto alegorickou skladbu tvoří 100 zpěvů, které jsou rozděleny do tří částí - Peklo. Očistec a Ráj. Děj začíná nocí ze Zeleného čtvrtka na Velký pátek a končí půlnocí příštího pátku. Básník zabloudil v temném lese (alegorie světa) a snaží se dostat na sluncem ozářenou horu (symbol štěstí). V jeho cestě mu však brání tři šelmy - pardál (symbol rozkoše), lev (symbol pýchy) a vlčice (symbol lakomství). Na pomoc mu však přichází Vergilius, kteý jej provází peklem a očistcem.
Peklo se skládá s 33 zpěvů. Je tvořeno 9 stupňovitými kruhy, v jehož spodní části se trestají těžké hříchy, v horní lehké. Básník se během své cesty setkává s dalšími lidmi - svými přáteli, odpůrci, vladaři i filozofy, s kterými diskutuje.
Očistec (33 zpěvů) zde má podobu ostrova s horou. Nejprve však musí básník projít předočistcem a poté sedmi pásmy očistce, které značí sedm lidských hříchů.
Ráj (33 zpěvů) je zde zobrazen jako les, v němž se Alighieriho ujímá jeho láska Beatrice (symbol nadpozemské dokonalosti, čistoty a pravdy). Vyčítá mu hříchy a on svoji vinu uznává, načež je očištěn vodou z říčky Eunoé. Poté básník prochází 9 sférami blažených (7 planet, nebe stálic a Primum mobile). Největší poctou je pro něj setkání s Bohem.
V tomto díle najdeme spoustu osob z antické mytologie (Orfeus, Homér, Ovidius) i z křesťanské věrouky (Kain, archanděl Gabriel, Satan), dále pak křesťanské svaté (sv. Bernard, sv. František) a Dantovy současníky (Bonifác VIII., Filip IV. Sličný). Zmiňuje se zde i o Přemyslu Otakaru II. a Václavu II.. Dílo vyjadřuje touhu člověka po poznání, pravdě a dobru.
Božskou komedií se inspirovala řada jiných spisovatelů:
  • Komenský - Labyrint světa a ráj srdce
  • J. Milton - Ztracený ráj
  • J. W. Goethe - Faust
  • J. Kollár - Slávy dcera

Francezco Petrarca (1304-1374)
Vystudoval práva a teologii, byl vysvěcen na kněze. Podnikl řadu cest po Evropě. Jeho životní láskou byla Laura, která rovněž ovlivnila jeho tvorbu. Jeho nejvýznamnějším dílem je Zpěvník.
Jedná se o soubor 366 lyrických básní (317 sonetů, 29 kancón, 9 sestin, 7 balat, 4 madrigaly). Dílo vznikalo v průběhu 30 let. Původní název byl Rerum vulgarium fragmenta (Zlomky v jazyce lidovém). básně jsou psané hovorovou toskánštinou, objevuje se i latina, provensálština a florentské nářečí.
Téměř všechny básně jsou milostné (24 básní je však náboženských, politických nebo opěvujících národ). Dílo se člení na dvě části - In vitam (Za Lauřina života) a In mortem (Po Lauřině smrti).
Petrarka zde opěvuje jak Lauřinu fyzickou krásu (světlovlasá žena s mléčnou šíjí), tak i její povahové rysy (skromnost, ušlechtilost, laskavost).
V básních se opakují stále stejné motivy (Lauřina krása, poetičnost přírody, marnost neopětované lásky)

Giovanni Boccaccio (1313-1375)
Jeho nejvýznamnějším dílem je Dekameron. Dekameron pochází z řeckého slova déka (deset) a hémerá (den). Román tvoří cyklus sta povídek, které jsou spojeny rámcovým příběhem.
Příběhy si vypráví (v deseti dnech) sedm žen a tři muži, kterí pobývají na venkově. Utekli sem roku 1348 z Florencie před morovou nákazou. Příběhy si tak krátí čas. Každý den je jiné téma.
Boccaccio své náměty čerpal z latinských, starofrancouzských a italských zdrojů a lidové slovesnosti. Charaktery nesou rysy soudobého člověka, který je silně ovlivněn renesancí. Z příběhů sálá optimismus, sebevědomí radost ze života a lásky. Lidé mají své klady i zápory. Každá z povídek je ukončena pointou s poučením.

Dalšími významnými autory byli Lodovico Ariosto (epos Zuřivý Roland) a Niccolo Machiavelli (filozofické dílo Vladař)

  • Francie
Francouzská literatura ustupuje do pozadí. Renesanční myšlenky se v ní prosazují pomalejí, což bylo způsobeno stoletou válkou.

François Villon (1431-1463)
Je označován za prvního moderního básníka. Zakladatel villonské balady. Ve svém díle kritizuje převážně společnost a také poezii, která byla psána šlechtici. Jeho verše jsou plné dvojsmyslů. Plynule přechází od ironie a melancholie k obscenitě. Mezi jeho nejznámější díla patří Malý testament a Velký testament.

François Rabelais (1483-1553)
je autorem románu Gargantua a Pantagruel. Jedná se o vyprávění ze života obrů. První kniha vypravuje život Gargantův, ve druhé se už dočítáme o jeho synovi Pantagruelovi.
Autor hodně využívá nadsázku. V knize můžeme nalézt řadu neuvěřitelných příhod a také zde autor dokazuje, jak velkou má slovní zásobu (archaismy, latinismy, neologismy, dokonce i vulgarismy, slovní hříčky...). Dílo satiricky zobrazuje soudobou společnost (zesměšňuje převážně mnichy, systém vzdělání, fanatismus...). Román však nepostrádá ani morální stránku.

Další významnou osobností byl Michel de Montaigne (zakladatel esejí).

  • Španělsko
Ve Španělsku je renesance svazována a omezována přetrvávajím náboženským fanatismem a inkvizicí (objevují se např. seznamy zakázaných knih).

Miguel de Cervantes (1547-1616)
Zakladatel tzv. pitareskního románu. Nejvýznamnějším dílem je Důmyslný rytíř Don Quijote de la Mancha. Jedná se o dvoudílný pitareskní román. Dílo však obsahuje i prvky rytířského a pastýřského románu. Don Quijote je zde vykreslen jako pošetilý, směšný blouznivec, který je odtržený od reality, ale také jako člověk nesmírně obětavý, mravně čistý, který jde za svým ideálem, i když je cesta těžká a plná překážek. Don Quijote představuje lidskost a touhu po lepším a svobodném světě. Román se stal vzorem pro mnoho umělců, např. Flaubert (Bouvard a Pécuchet), Dostojevskij (Idiot), Dyk (Zmoudření Dona Quijota) atd.

Dalšími autory byli Lope de Vega (drama Fuente Ovejuna, téma odboje proti útisku ze strany tyranského vládce) a Tirso de Molina (drama Svůdce sevilliský a kamenný host, hlavním hrdinou je don Juan)

  • Anglie
William Shakespeare (1564-1616)
Nejvýznamnější anglický (i světový) dramatik, byl také básník a herec. Studoval v latinské škole. později však odešel do Londýna, aby se zde plně věnoval divadlu. Už roku 1592 byl uznávaným hercem a dramatikem a roku 1597 se stal podílníkem divadelní Společnosti lorda komořího. Tato společnost postavila roku 1599 nové divadlo Globe (Zeměkoule).
Wiliam Shakespeare napsal celkem 37 her. Čeral převážně z lidských zážitků, povídek, starých kronik a životopisů. Většina jeho her má dramatickou nebo prozaickou předlohu (kromě Marná lásky snaha, Sen noci svatojánské a Bouře). V jeho dílech neexistuje zákon jednoty času a místa. Komika není oddělena od dramatičnosti. Veršovaný jazyk se střídá s prózou, kterou hovoří komické postavy a postavy z nižších společenských tříd.
Jeho tvorba lze rozdělit do tří období:
  1. do roku 1600 - psal převážně komedie, historické hry a tragédie (např. Sen noci svatojánské, Mnoho povyku pro nic, Marná lásky snaha, Zkrocení zlé ženy, Veselé paničky windsorské, Julius Ceasar, Richard III., Romeo a Julie...)
  2. 1601-1608 - psal hlavně tragédie (např. Král Lear, Hamlet, Othello, Mackbeth...)
  3. 1608-1616 - převážně pohádkové hry (např. Bouře, Zimní pohádka, Cymbelín...)

Sen noci svatojánské - lyrická komedie, vystupují v ní vznešení a prostí lidé i pohádkové bytosti
Julius Ceasar - tragédie z klasických dějin Římské říše
Romeo a Julie - tragédie, hlavním motivem je nesnášenlivost dvou rodů a tragická láska dvou mladých lidí, autor využívá hodně kontrastů (láska x nenávist)
Král Lear - námět čerpá ze starých keltských pověstí, téma nevděčnosti
Hamlet - kontrast mezi touhou uskutečnit vznešené ideály a povinností potrestat zlo
Othello - téma žárlivosti, kontrast mezi oddanou láskou a lží a falší
Mackbeth - téma vládychtivosti, založeno na starých skotských pověstech

Dalšími významnými anglickými autory byli Geoffrey Chaucer (Canterburské povídky - inspirace Dekameronem), Thomas More (filozofický spis Utopie) a Christopher Marlow.

  • Portugalsko
Významný byl Luís de Camoes (epos Lusovci).

  • Německo
Filozof Erasmus Rotterdamský (dílo Chvála bláznovství).

Kam dál